Oblíbenou metodou analytického měření je snímkování. Tedy zjištění konkrétních činností, které vybraný pracovník nebo skupina pracovníků provádí v daný čas. Čili jak co dlouho trvá, čím jsou spotřebovávány lidské zdroje. Nejdříve se pořídí číselník pravděpodobných činností a pak se nasadí pozorování, které do předem stanovených intervalů zaznamenává prováděné činnosti. Interval bývá 15 minutový, někdy i minutový. Jak známo těm, kteří byli této technice podrobeni - snímkování je nechutné, protože leze lidem do pracovního soukromí. A navíc ošidné. Ze dvou důvodů. Ten vážící se k subjektu je jasný - člověk, který je pozorovaný nebo to jen tuší, se chová jinak, než pokud má pocit soukromí. Při práci obzvlášť. A vůbec nejde jen o zkrácení přestávek na kávu a blábolení na chodbě. Je testy prokázáno, že člověk pozorovaný volí jiné úkoly z jejich fronty a dokonce používá i jiné techniky k jejich zpracování. A než se člověk za přítomnosti pozorovatele vrátí do normálu, trvá u nemanuálního pracovníka nejméně 3 pracovní dny...
Ještě větší problém leží na straně analytika - jde o výběr vzorku - z hlediska výskytu procesů v čase a prostoru a jejich reprezentativnosti. Na výpočet analytického rizika při pozorování existují exaktně se tvářící metody, ale skutečnost dokáže všechny výpočty bohatě překonat.
Vždy platí nejen pravidlo křížové kontroly (např. podle souhrnů ze zdrojů objektivních dat v dokumentaci instancí procesu), ale i nutnosti posouzení validity výsledků formou řízených pohovorů nebo workshopu.
Příspěvek byl poprvé publikován před dvěma roky.