Při měření průběžných dob většinou zjišťujeme 3 typy spotřeby času - čas, kdy se opravdu pracuje, čas, kdy se čeká, až se uvolní zdroje (věsměs lidské) a čas synchronizační, kdy se čeká na jinou větev procesu. Čtvrtou dobou, na kterou se zapomíná, protože se tváří jako čas produktivní, je doba přípravná. Tuto dobu velmi dobře chápeme u stroje - stroj se musí přichystat na svou produkci, většinou jde o seřízení, které platí pro určitou dávku. U lidí ji přehlížíme. Přitom tato doba je prokazatelným důsledkem organizační fragmentace a čím více je proces znalostně náročnější, tím je delší. Když jeden pracovník předá dalšímu v řetězci obchodní případ, aby dále pokračoval v jeho zajištění, jistě k prodlevě dojde. Pokud jde o jiné oddělení a nedochází k předávání informací "náslechem" (ve společné kanceláři), rozhodně dojde k podstatnému zdržení. A samozřejmě ke ztrátě kvality, protože řada znalostí okolo případu byla tacitní a i ty dokumentovatelné sotva někdo dokonale zaznamenal. Což je jedno z vysvětlení paradoxu - čím kratší průběžná doba procesu - tím vyšší kvalita. Podstatného zkrácení průběžné doby lze totiž dosáhnout jen odstraněním organizačních fragmentací.
Příspěvek byl poprvé publikován před dvěma roky.