Jsou dny, kdy všichni jezdí jak pomatení. Bývá to způsobeno skvrnami na slunci nebo nadkritickou zácpou (po Praze hodina a výš na jeden kilometr). Cédéčka přehrána, pití vypito, cigarety dokouřeny, časové rezervy vyčerpány, trpělivost taky, konec v nedohlednu. Jako po první fázi zavádění měření procesů. Představa o ukazatelích jasná, monitorovací nástroje k dispozici, cesta dál ucpaná odporem těch, kterých se to týká. Zablokují přístup ke zdrojům dat.
Nikdo nemá rád, když mu druzí vidí do karet a manažer zvlášť. Nikoho netěší, že už se svou znalostí není v podniku jedinečný, tudíž nepostradatelný. V řadě firem se dodnes důležitost (a tedy přínos) pracovníka měří podle fronty u jeho dveří a na pracovním stole a počtem porad, které bez něho nemají smysl.
Proč ta paralela s ucpanou Prahou? Ti, kterých se to týká, taky někam jedou. Jenže jiným směrem a jiným autem. Bylo by po zácpě, kdybychom se sesedli do autobusu, který nás uveze všechny. Je-li tím autobusem BPM a procesní monitoring je jeho koly, pořád zbývá shodnout se nejdřív na cíli cesty. Do tohohle autobusu nikoho násilím nenacpeme. Ani vyhlášením dne bez aut.
Příspěvek byl poprvé publikován před dvěma roky.