V měsíční diskuzi o organizačních strukturách a procesech se už objevil nářek, že reorganizace jsou jen prostředkem pro interní mocenské hrátky. Kořen zla je však hlouběji. V mnohých firemních kulturách je dodnes zakořeněno, že kdo řídí více lidí, je větší šéf. A většímu šéfovi náleží větší benefity. Tato patologie pochází z počátků dělby práce, kdy hierarchický postup byl závislý na úspěšném zvládnutí nižší úrovně řízení. Z nejlepšího dělníka se tak stal předák, z nejlepšího předáka mistr, z nejlepšího mistra dílovedoucí, z nejlepšího dílovedoucího šéf provozu... Na všech úrovních řízení se předpokládala plná znalost práce podřízených pracovníků a schopnost kdykoliv jim nejen poradit, ale i prakticky ukázat, jak to má být správně. Dodnes se tradují v řadě firem historky o ředitelech, kteří firmou prošli od píky a když procházeli fabrikou, trousili praktická moudra a dělníci užasle naslouchali, neb takový ředitel věděl vše a správně. Buďme upřímní a přiznejme si v koutku duše obdiv k takovým manažerům. Jenže obdiv scestný a nebezpečný. Doba, kdy přímý nadřízený mohl plně porozumět práci svých specialistů, je pryč. Rozsah a hloubka znalostí, které musí specialista mít, je nepřenositelná. A nejen to. Pokud se manažer snaží za každou cenu plně porozumět práci svých podřízených, aby ji mohl korigovat, nejen že tyto lidi demotivuje, ale sotva má čas na svou vlastní manažerskou práci. A tou je vytvářet správné podmínky pro to, aby jeho lidé mohli svých znalostí využít. A zacílit jejich snažení společným směrem. A proto by nemělo být zvláštní, když specialista má větší plat než jeho nadřízený. Každý má svou profesi. A management je také profesí.
Příspěvek byl poprvé publikován před dvěma roky.